Úryvek z knihy Jamese Mahu - Dohrmanovo proroctví
Kapitola 24. Faseta hranolu
Orákulum otevřelo oči a uvidělo pole trávy a květin, které ji oslňovaly svou krásou, barvou a světlem. Byla stále v pohodlí křídel velkého ptáka, když si pomalu začala uvědomovat své nové prostředí. Všimla si, že už je schopná chodit a vykročila z obrovských křídel svého hostitele, aby pocítila zemi pod svýma bosýma nohama. Byla neoděná a slunce hladilo její tělo briliantovým světlem, které hřálo a energetizovalo svým oblíbeným radostným refrénem.
“Kde jsme?” zeptala se a otočila se na ptáka.
“Jsme na zemi, v jiné dimenzi, která se stane domovem lidstva v nadcházejícím věku.”
“A kdy tento nadcházející věk nastane?” zeptala se Orákulum.
Pták se trochu posunul a roztáhl svá obrovská křídla.
“Může to být zítra. Může to být v nějaké tak vzdálené budoucnosti, že ji nelze určit.”
“Jak je to možné? Jak je možné, že existuje tak obrovský rozsah času?” ptalo se Orákulum prosebně.
“Čas, způsobem jakým ho lidstvo chápe, neexistuje. Čas je hromadným výtvorem lidstva, nikoliv jedince. Jedinec neexistuje v čase, ale lidstvo věří - svým mozkem - že tomu tak je. Lidský druh se plahočí po stezce svého vzestupu a používá při tom čas jako signální maják, jako své výkonnostní hodnocení a jako svůj cíl. Pro nás jsou to jen známky iluze a ještě trochu víc. Jsou to nutné stavební bloky k pochopení vězení, do kterého lidstvo bezděčně vstoupilo. Čas však není tím klíčem, který vede ven z vězení. Jen srdce může odemknout ty dveře. Jen srdce.”
“A proč je srdce jediným klíčem?”
Velký pták napřímil hlavu, podíval se dolů na Orákulum a ukázal svým křídlem na místo na vzdáleném horizontu.
“Vidíš ten měsíc?”
“Ano”, odpověděla Orákulum.
“Tvar srpku měsíce je stejný jako tvar srdce, když je poprvé zformováno v lidském embryu. Srdce žije mezi dvěma světy vnější a vnitřní reality jedince, kde jedinec má tvar oválného disku.”
Jak pták vysvětloval ten proces, srpek měsíce to začal předvádět, jako ilustraci k ptákově vysvětlení. Jako by byl synchronizován s jeho slovy. Připlul na krátkou vzdálenost k nim a stal se oválným diskem, který se vznášel na svém boku a měl tři úrovně.
“Srdce”, pokračoval pták, “shromažďuje buňky, které aktivují a přenášejí pulzaci, která se stává jedinou rytmickou vlnou. Je to přesná metafora lidstva obsaženého ve tři týdny starém lidském srdci. Srdce je centrováno v jednotě a přenosu. Stejným způsobem se vyvíjí celé lidstvo. Proto je srdce symbolem lidstva.”
“Naproti tomu mozek začíná stavět svou architekturu v dualitě, což je jeho způsob svádění lidského ducha k žití a projevu z tohoto kranio systému, který měří a analyzuje, porovnává a usuzuje, bilancuje hodnoty dobra a zla. Tento systém duality se stal domovem ducha, ne u každého jedince, ale u většiny lidstva ano.”
“Dříve než se v embryu rozvine architektura mozku, srpek srdce bije a tímto jeho tlukotem se vytváří elektrické pole, které se stává počátečním domovem jedince. Mnoha způsoby se dá říci, že člověk je nejdříve srdcem, potom mozkem a potom tělem. Srdce je pravý domov lidského ducha nejenom díky pořadí vývoje, ale proto, že toto pořadí je odrazem vnitřního smyslu lidského vývoje.”
“Tímto způsobem pracuje Prvotní Zdroj. Nic není skryto v nahodilosti či chaosu. Geometrie stvoření má vždy svůj význam, a až věda odhalí tuto geometrii stvoření, bude také hledat její skrytý význam. Tento význam je však vidět a cítit srdcem, zatímco věda hledá mozkem. Proto věda zřídkakdy chápe geometrii stvoření.”
Orákulum si všimla, že animace ptákova popisu zmizela a srpek měsíce byl znovu na vzdáleném horizontě. Podívala se na ptáka a viděla, že jeho oči jsou zalité, jako by plakal.
“Jsi smutný?”
“Jsem toužebně očekávající”, odpověděl velký pták. “Přeji lidstvu, aby se vrátilo do svého srdce, aby odsud žilo a vyjadřovalo jednotu svého pravého domova.”
“Jak to všechno souvisí s mou otázkou, proč je srdce jediným klíčem pro lidstvo?”
“Jestli lidstvo dokáže žít ze svého srdce, jestli dokáže cestovat ze své hlavy do svého srdce a projevovat se z tohoto posvátného místa, bude schopné žít v této nové dimenzi, tak jako teď ty. Bude moci pracovat jako milující rozšířená rodina a užívat si požehnání duchem, které tato úžasná země rozšiřuje na všechny, kteří na ní přišli pobývat.”
“A když to nedokážou? Co se stane?” “Ty máš proroctví. Už to víš.”
Jak slova opustila ptákova ústa, před Orákulem se objevila vize obrovské destrukce. Viděla obrovské záplavy, silné větry, ohně olizující oblohu a epidemie stravující část lidstva. Odvrátila pohled a podívala se do ptákových očí. “Proč mi to ukazuješ?”
“Díváš se lidsky-zakódovaným mozkem”, řekl pták, “podívej se místo toho svým přirozeným srdcem a představ si posun z jedné dimenze do druhé jako hladkou spleť, kde je posun modulován pocity lehkosti, plynutí a rytmu. Pozoruj, jak země jako celek, rozšiřuje svou péči a ohleduplnost ke všem stvořením.”
Orákulum se podívalo znovu a obrazy zkázy zůstávaly, byly tu války a chaos, rozhněvané davy bušící na dveře, lidé bez domova ploužící se po pustých ulicích s výrazem beznaděje vepsaným do jejich tváří. “Nefunguje to… zkoušela jsem si to představit, ale neuspěla jsem. Prosím, zastav to. Nechci už se na to dívat.”
“Tak zavři oči a poslouchej můj hlas”, navrhnul pták. “Naslouchej svému dechu. Slyšíš, jak plyne skrze tvé tělo?” Po nějaké chvíli přikývla.
“Ano, slyším ho.”
Pole, na kterém se nacházeli, bylo úplně tiché a zvuk jejího dechu byl jiný, než když pták mluvil. Byl jediným zvukem, který slyšela.
Ptákův hlas byl jen šepotem. “Následuj svůj dech do svého srdce a dovol mu se zde usadit. Až se tak stane, představ si, že dech je tvá duše či duch. Můžeš to udělat?”
“Zkusím to”, odpověděla.
Orákulum hluboce dýchala a představovala si, že vzduch je její duše a že když nadechuje, hromadí se v prostoru jejího srdce.
“Teď”, pokračoval pták, “zkus do dechu přidat jediný pocit, jen jeden pocit. Vnes do něj pocit pochopení.”
“Co je to za pocit?” zeptala se Orákulum zvědavě. “Znám pochopení jako analytický koncept, ale ne jako pocit.”
“Pochopení je pocit. Není záležitostí mysli. Je to uvědomění si významu lásky ve tvém životě a toho, že na lásce záleží více než na čemkoliv jiném. Vnes tento pocit do svého dechu a dovol mu aktivovat tvé srdce, jako nadějný oheň, který je roznícen v divočině s velkou péčí a svědomitostí.”
Orákulum se se zavřenýma očima soustředila na ta slova, pak na svůj dech a pak na pocit pochopení. Cítila, že někde uvnitř ní se přihodila změna, ale nedokázala ji charakterizovat. Měla pocit pohybu na místo bez času. Bylo to místo odpuštění, které nikdy předtím nenavštívila.
“Teď si představ nové lidstvo”, šeptal pták. “Představ si, že dělá to samé, co ty, že se přemisťuje z dualitní reality mozku do jednoty srdce a s každým dechem vnáší pocit pochopení. Podrž tento obraz na krátký okamžik ve svém srdci a potom otevři oči.”
Orákulum udělala to, co jí bylo řečeno a pomalu otevřela oči. To, co bylo předtím prázdnými poli květin a trávy, bylo nyní vyplněno lidmi různého věku, kteří pracovali v symfonii vzájemné interakce. Energie jednoho plynula ke druhému a potom k dalšímu, jako by zde byla vpletená laskavost a záměrná souhra v každém jejich gestu a postoji.
V každé geometrii vzájemné interakce se nalézalo centrum lásky. Nezáleželo na tom, zda se jednalo o interakci s lidmi, zvířaty, rostlinami nebo zemí. Zdálo se, že všechen život pracuje s laskavostí a záměrem vedeným láskou. Bylo to místo s promyšleným rozhodnutím, kde důvěra a naděje se mohly plně rozvíjet bez omezování kontrolními zájmy.
Orákulum se podívala na ptáka s posvátnou září ve svých očích a jemně ukazovala prstem na novou scénu, která byla před ní.
“To jsem udělala já?” Pták přikývl.
“Takže srdce dokáže tvořit?” zeptala se. Pták znovu přikývl.
“Srdce je tvůrčí centrum duše. Je to srdce, které vytváří soudržnost, spojení a zaměření energií Prvotního Zdroje, které jsou schopné transformovat energie na pozemské úrovni.”
“A co mysl, což není také tvůrčí?”
“Ano, také tvoří”, odpověděl pták, “ale není tvůrčím centrem, protože tvoří v dualitě. Centrum může tvořit jen v jednotě. Vždy usiluje o spojení a sjednocení, aby mohlo přenášet pocity uvědomění Prvotního Zdroje. Je-li mysl vhodně podmíněna, stává se spojenou se srdcem a rozšiřuje jeho inteligenci a uvědomění.
“Časoprostor, ve kterém se nalézáš, nastane tehdy, až lidstvo projde tuto stezku z hlavy do srdce a znovuspojí mysl s jednotou plynoucí ze srdce, raději než s dualitou vyrůstající z ego- osobnosti. To je čas velké transformace. Země a lidstvo jsou klíčovými hráči, kteří jsou na scéně, kteří jsou v procesu vzájemné transformace do nové dimenze bytí.”
“A jaká je moje role v této záležitosti?” vyptávalo se Orákulum.
“To záleží na tobě”, odpověděl pták.
“Budu stále orákulem na zemi?”
“To taky záleží na tobě.”
“Ale já jsem teď člověkem”, řekla a náhle ustoupila. “Podívej se na mě, mám lidské tělo se všemi jeho omezeními, nebo snad ne?” Pták přikývl.
“Ano, jsi jak člověkem, tak jsi zůstala Dorhmanovým Orákulem, ale to…“
“Jak můžu být obojím?” přerušila ho. “Jak můžu zůstat Orákulem, když jsem teď člověkem? Nemám žádný zvláštní vhled do budoucnosti. Ztratila jsem tento dar v okamžiku, kdy jsem vstoupila do lidského těla.”
Pták promluvil odměřeným tónem. “Stojíš na prahu bytí jedním či druhým. Volba, kterou děláš, není trvalá. V této záležitosti není dobrých a špatných voleb. Je to čistě tvé přání sloužit takovým způsobem, který považuješ za nejvyšší vyjádření.”
“A co když se nemůžu rozhodnout? Jak mám vědět, jaké to skutečně je být člověkem? Vypadá to, že to znamená být plný těžkostí, zklamání, ztrát, oddělenosti a strachu a... a to všechno se tlačí a vniká do tvého srdce.”
“Ano”, připustil pták, “je to toto všechno, ale také je to tvůrčí půdou, na které se odehrávají úžasné věci, které vytvářejí tuto novou doménu, jíž jsi právě svědkem.”
“Co se stane s Orákulem, když se rozhodnu být člověkem?”
“Přestane existovat.”
“Jak potom budete komunikovat s lidstvem?”
“Jsme jako voda, která žije v mnohonásobných stavech bytí. Můžeme se lehce pohybovat mezi zemí a jejími obyvateli i bez orákula. Nezakládej svou volbu na našich potřebách.”
Pták přistoupil k Orákulu a dotkl se svým křídlem jejího ramene. Okamžitě ucítila elektrický proud, který skrze ni začal protékat a zaplavilo ji tisíce obrazů a zvuků, pro něž neměla žádný způsob, jak je pochopit. Byla zhypnotizována krásou, která se v ní roztančila a vstoupila do každého atomu její existence. Oživila ji pro poselství, které se jevilo jako uspořádané, inteligentnější než její vlastní poznání a milující bez odměřenosti.
“Přivedl jsem tě do svého opatrovnictví“, řekl hlas. “Nejsem ten Bůh, kterého ti popisovala Církev. Nejsem ani Prvotní Zdroj, jak sis mě představovala prostřednictvím Tvůrců Křídel. Jsem jednotou všech systémů a jen to. Nejsem sestaven z konceptů slov či světla nebo zvuku, nebo nějaké materializace. Jsem prostě jednota. To je můj jediný stav. To je můj jediný svět. Protože jsem tímto, ty jsi také tímto. V mém světě neexistují výjimky, protože to bych jinak vůbec nemohl existovat. Ať už jsi žena nebo orákulum, pro mě to není rozdíl. Prostě jsi s péčí vetknuta do mého světa bez ohledu na tvé poslání či předpokládaný účel. Jsi obsažena ve mně, a proto jsi mými křídly, díky kterým se pohybuji a létám.”
“Systémy mé materializace v jakémkoliv časoprostoru jsou božským vyjádřením mé lásky k životu. Život je rytmus. Život je klid. Život je příčina. Život je vyjádřením mého života skrze tebe. Neexistuje směr, kterým by ses ode mne mohla odvrátit, protože já jsem obsažen ve veškerém tvém počínání, ve všech tvých skutcích, ve všech tvých slovech, ve všech tvých pocitech, všude v tobě.”
Orákulum poslouchalo. Začala své tělo cítit jinak, jak prociťovala, že se pohybuje na místo, které je tmavé, starobylé, chladné a zároveň velmi známé. Zavřela oči, aby zůstala soustředěná na hlas, protože to bylo vše, co chtěla prožívat.
“Sloužila jsi nikoliv z důvodu, že to bylo přání tvého stvořitele, nebo proto, že je to dobrá věc. Sloužila jsi proto, že mě potřebuješ najít při výkonu své služby. Každý život cítí tuto potřebu a nezávisle na způsobu, jakým mě hledá, já to chápu tak, že je to jeho láska ke mně, která ho inspiruje, aby mě hledal. Dokonce i tehdy, jestliže je při tomto hledání nešikovný, chová se nevhodně, je naivní, špatně informovaný, pomlouvačný či zlý. Hledání je základem všeho. Je centrem mé jednoty.”
“Budeš mě nalézat znovu a znovu, ale ne na tomto poli. Hledej mě ve tvářích těch, kteří k tobě přicházejí - kteří tě vyhledávají za účelem přátelství, vedení a podpory. Tak nalezneš mě a naše znovusjednocení - a ačkoliv pro tebe v hustotě kamene bude jemné - pro mě bude stejné. Pro mě bude stejné.”
S tím hlas skončil a Orákulum otevřela oči, aby viděla známou temnotu svého domova. Byla znovu Dohrmanovým Orákulem usazeným pod bouřlivou oblohou, jejíž pochmurnost byla podtržena blesky, které burácely své podpisy modrého světla mezi třemi kameny. Díry po sbíječce a sekáčích byly pryč a zázrak této noci vyznačil nový průchod v životě Orákula, který nikdo nemohl očekávat, nebo si ho přát.
