Úryvek z knihy: James Mahu - Quantusum
Kapitola 41. Sedmé dveře
(úryvek)
“Všichni lidé v sobě skrývají zlo,” řekl Strýc, “někteří lépe, jiní hůře. Ale existují také entity, které se ho nesnaží skrývat. My je nazýváme Kontroloři. Kontroloři vytvořili svět bělochů, ale já nerozlišuji barvu kůže, když to říkám. Svět bělochů je pouze slangový název, který my, šamani, používáme k označení světa Kontrolorů. Kontroloři chtějí kontrolovat - zemi, lidi, zvířata, rostliny, ropu, vodu, zdraví, zlato, vzácné minerály a cokoliv, co je vzácné a proto žádané.”
“Z důvodů, které neznáme, je Kontrolorům, nebo přinejmenším některým z nich, umožněno vstoupit do našeho světa…“
“Myslíš tím, že nejsou z našeho světa… ze země?”
“Ne, oni nejsou ze země, ale co víc, oni nejsou z fyzického vesmíru. Pracují v jiné dimenzi, v takové, kterou my nejsme schopni vidět ani se jí dotknout.”
“Říkáš, že někteří z nich to dokáží. Myslíš, že Nammu je jednou z nich?”
Pokýval. “Podle tvého popisu je jednou z nich, protože se může pohybovat mezi tvými sny a bdělým světem. To dokáží jen Kontroloři a Wakan Tanka. Musí to být mocná entita, když ti čelí takovým způsobem, jakým to dělá.”
“Proč?”
“Protože Sonvertové jsou inkarnacemi Wakan Tanky na zemi. Ano, jsou to lidé, ale mají přirozenou schopnost přístupu k jemné moudrosti Stvořitele. Nammu tě nechce zabít, protože zná trest, který by za to přišel. Může jen doufat, že tě přesvědčí, což je ovšem jen hezkým způsobem řečeno, že tě podvede tak, aby ses stal její loutkou.”
“Můžu ji zabít?” zeptal jsem se.
“Nevím. Možná… ale doufejme, že to nebudeš potřebovat zjistit.”
“Co jste prve myslel tím, když jste říkal, že Sonvertové mají přirozený přístup k jemné moudrosti Stvořitele?”
Strýc se na chvíli podíval pryč do vzdálené prérie. “Sonvertové jsou lidé, jak jsem řekl, a všichni lidé mají moc komunikovat se svým Stvořitelem - myslím tím Stvořitelem jejich duchovní podstaty… jejich věčných duší. Sonvertové se inkarnují do tohoto světa z jediného důvodu. Jsou vytvořeni tak, aby sdělovali jednoduché pravdy, které můžou být začleněny do chování, jež je v souladu se Stvořitelem. Nezajímá je intelektuální komplikovanost. Nezajímá je dělat na někoho dojem. Oni prostě vědí, obvykle již od svého raného věku, že jsou v lidském těle z důvodu, aby sdíleli s ostatními jednoduché avšak mocné poselství.”
“To poselství může přicházet v různých formách, ale jedním stále stejným prvkem je, že toto poselství nemůže být někým vlastněno. Žádné kluby, spolky, organizace, žádné obvyklé pasti hierarchického systému. Jestli něco takového vidíš, pak to není od Sonverta. Možná od nějakého jeho následovníka, který sešel ze stezky a chce shrábnout nějakou odměnu či moc pro své ego. Ale Sonvertové to nedělají. Tak můžou sdělovat své pravdy nezávisle na Kontrolorech.”
“V mém světě víme, že dobrý šaman je ten, který žije v jednoduché chýši, má dobrou rodinu, je štědrý, co se týká svého majetku a obléká se prostě dokonce i tehdy, když vykonává obřady. Nikdy nebere odměnu za své léčení nebo dobrodiní, protože ví, že je pouze kanálem Stvořitele či Wakan Tanky.”
“Sonvertové rozjímají o Velkém Mystériu. Ale co více, oni nečtou pouze knihy a nezískávají moudrost od druhých. Oni čtou z přírody, čtou z energie… čtou ze sedmého směru.”
“Co je to sedmý směr?”
“Ty máš své obvyklé směry: východ, západ, jih, sever. Pak máš svou oblohu, která je nahoře, a svou zem, která je dole. To je šest směrů. Sedmý směr je dovnitř. Ten je nejdůležitější. Kontroloři se zaměřují na kontrolu šesti směrů, zatímco Sonvertové se zaměřují na otevření lidstva sedmým směrem.”
“Proč?”
Strýc se usmál. “Protože to je jediné místo, které Kontroloři nemůžou kontrolovat.”
“Proč nemůžou kontrolovat sedmý směr, když kontrolují ostatních šest?”
“Protože sedmý směr je posvátná stezka, kterou se Stvořitel - Velké Mystérium ve fyzickém vesmíru pohybuje. Ten pohyb je vždy individuální. Stvořitel s jedincem.”
“Někteří lidé dovolili Kontrolorům, aby nahradili jejich vlastní obraz Boha. Což v důsledku znamená, že nahradili Velké Mystérium menší vírou. Vlastně to není ani tak o kontrole, jako je to spíše jistá forma magie, podobná hře skořápky. Je to všechno o rozptylování.”
“Kontroloři jsou velmi dobří ve dvou věcech: zaprvé - ve vytváření rozptýlení, takže lidské chování se stává předpověditelné a snadno manipulovatelné; zadruhé - poskytování náhrad za Skutečné, takže pro většinu lidí se to časem stane opravdu skutečným.”
“Tomu nerozumím,” řekl jsem, “proč je lidé nezastaví, nebo je nevyhodí z naší planety, nebo nezapečetí vstupy, které používají do našeho světa?”
Kohana se jemně dotkl mé paže. “Jedna věc, kterou ti Nammu říkala, je pravdivá - že jsou velmi starobylou rasou. Pracují v jiném časoprostoru a nejstarší z našich záznamů je vyobrazují jako naše bohy… ví o nás všechno, protože oni stvořili tu hru, ve které my hrajeme, a oni nás pozorují od té doby, kdy jsme na této planetě začali. Nemůžeme prostě vrátit džina zpátky do lahve, zahodit ji do vesmíru a umýt si od nich ruce.”
“Kontroloři možná vytvořili hru, kterou lidstvo hraje, ale kromě toho existuje také větší hra, která je hrána na více než jedné planetě s kolektivem ras, které nazýváme lidstvo. V této větší hře existují větší hráči, je v sázce více a tam se soustředíme. Nesnažíme se porazit Kontrolory. Ctíme je a jejich roli, ale vyhýbáme se jejich rozptylování a tím jim nedáváme svou energii.”
“Jak je můžete ctít? Jestli jsou jako Nammu, jsou jen hordou rafinovaných kriminálníků a ničím víc.”
Strýc si odkašlal, jako by chtěl upoutat mou pozornost. “Ctít je náš termín pro přijmout. Kdybychom s nimi bojovali, snažili bychom se kontrolovat Kontrolory. Byli bychom jako oni. My nechceme nic kontrolovat, ani sedmý směr.”
“Ale když jsou to oni, kdo vytvořil hru,” zeptal jsem se, “a v té hře jsou i války, ničení přírodních zdrojů, genocidy… je jedinou možností to přejít a nechat je dál vykonávat to jejich zlo?”
“Není to jediná možnost,” odpověděl Strýc, “někteří bojují s pěšáky Kontrolorů - s jejich lidskými identitami, ale to nejsou skuteční Kontroloři. S těmi skutečnými manipulátory nelze bojovat. Jsou neviditelní. Žijí za našim dosahem, tak proč bychom měli bojovat s jejich pěšáky? My prostě učíme o sedmém směru. To je důvod, proč jsme zde.”
“To zní tak pasivně…“ zašeptal jsem.
“Je to pasivní jenom pokud uvažuješ v pojmech boje,” řekl Kohana mírně podrážděným tónem. “My aktivně vyučujeme. Aktivně ukazujeme lidem, jak žít v souladu s přírodou. Aktivně ukazujeme, jak se spojit se svým Stvořitelem. Lidé musí mít touhu se probudit. My je nemůžeme k probuzení nutit.”
“A kde tu touhu vezmou?” zeptal jsem se. “Všechno, co jste mi o Kontrolorech řekli, je to, že nás potlačují a udržují v rozptýlení. Tak kde lidé najdou touhu vůbec uvažovat o sedmém směru?”
Kohana se podíval na Strýce a ve tváři měl výraz frustrace.
“Stvořitel našeho vesmíru je moudrý, souhlasíš?” zeptal se Strýc.
“Jestli nějaká inteligence stvořila vesmír,” odpověděl jsem, “bude to inteligence úplně jiného měřítka. Takže ano, pokud existuje nějaký Stvořitel našeho vesmíru, bude moudrý.”
“Jestliže je náš Stvořitel moudrý,” řekl Strýc, “neznamená to také, že jeho inteligence vytvořila přitažlivost k sedmému směru?”
“Ano…“ řekl jsem letmo.
“Tato přitažlivost je obsažena v mytologii, náboženství, filosofii, poezii, umění, přírodě a dokonce i ve vědě a technologii. Ta přitažlivost je všude, stejně jako jsou všude rozptýlení Kontrolorů. Jsou to síly, které soupeří o pozornost lidské mysli a těla.”
“A co duše?”
“Duše není rozptylována. Duše čeká.”
“Na co?”
“Co si mysl a srdce vybere.”
“A když si vyberou tu přitažlivost?” zeptal jsem se.
“Pak se duše zasune do mysli a srdce jedince, aby se stala jeho aktivním partnerem.”
“A když si vyberou rozptýlení?”
“Tak duše čeká na možnost, aby se mohla ukázat. Je to jako člověk a zrcadlo v lese. Člověk chodí v lese stovkami cest a jednoho dne si koutkem oka všimne vedle sebe nějakého pohybu. Otočí se tam a uvidí v zrcadle svůj vlastní odraz. Když udělá krok tím či oním směrem, odraz zmizí. Člověk si povšimne svého odrazu v zrcadle jen tehdy, když je přesně na svém místě.”
“To je cesta sedmých dveří.”
“Zaměnil jste směr za dveře,” upozornil jsem.
Strýc přikývnul, ale zůstal potichu.
“Co je tím přesným místem?”
“To je pro každého jiné. Je součástí Velkého Mystéria to, jak Stvořitel přitahuje každého jedince. Může to být sen, noční obloha, něčí osobní příběh…“ Cítil jsem, jak se Strýc dívá hluboko do mých očí. “Může to být medvěd… ale to, jak se to děje, není podle nějakého receptu, ani to není předem připravený postup. Je to organické, vyvíjející se okamžik od okamžiku, je to vedeno lehce a každý krok je přípravou.”
“Člověk v lese jde kolem toho zrcadla tisíckrát, ale nepovšimne si jeho odrazu - možná, že snad vidí nějaké záblesky a uvažuje, co by to mohlo být a pak jde dál. Jeho víra, že je v lese sám, je tak silná, že jakýkoliv pohyb, který případně zahlédne, ignoruje jako stín své přebujelé představivosti.” Strýc se odmlčel a jemně pokýval hlavou. “Mysl může velmi rychle zastřít přitažlivost sedmých dveří.”
“Sonvertové jsou zde jako ti, kdož přitahují?”
“Ano, stejně jako my všichni,” řekl Strýc. “Jak jsem řekl, přitažlivost vypadá pro každého jinak. Přitažlivost k Velkému Mystériu čistí kalný zrak mysli a otvírá oko srdce. Když se to jakýmkoliv způsobem děje, duše je tím zaujata, podobně jako člověk v lese, když se konečně zastaví a povšimne si svého odrazu. Je jím zaujat a jde blíž, už se neotáčí pryč, až se nakonec dívá tváři v tvář svému odrazu. Pak může dokonce zrcadlo vzít a odnést si ho s sebou, takže se může vidět, ať jde kamkoliv a také může ukázat druhým jejich vlastní odraz.”
“Ale kde je v tom všem Sonverto?” zeptal jsem se. “Chápu, že ten člověk v lese představuje jedince, les představuje rozptýlení vytvářená Kontrolory a zrcadlo je přitažlivostí Velkého Mystéria. Ale kde je Sonverto?”
“Sonverto představuje velikost zrcadla. Když je zrcadlo velikosti poštovní známky, člověk v lese by od něj musel být vzdálen jen několik palců, aby si ho povšiml. Když je zrcadlo velikosti domu, úhel, ze kterého je možno si ho povšimnout, je miliónkrát větší. Velikost a složitost lesa roste s každou další generací - jestliže by zrcadlo také nerostlo, sedmé dveře by se vlastně zmenšovaly, až by nakonec zmizely pro všechny, kromě největších hledačů.”
“Jak Sonvertové zvětšují velikost zrcadla?” zeptal jsem se a naklonil se přitom kupředu.
“Přinášejí lidem kanál Stvořitele.”
Pokrčil jsem rameny, podíval se na Kohanu a potom na Strýce. “To nechápu.”
“Budeš hledat slunce se svíčkou?” zeptal se Strýc.
Zakroutil jsem hlavou. “Ne…“
“Budeš hledat Stvořitele logickou myslí?”
Znovu jsem zakroutil hlavou a věřil, že to je snad správná odpověď.
Strýc trochu zamručel nad nedostatkem mé jistoty. “To jsou metody, které nám k hledání našeho Stvořitele poskytují Kontroloři. Používání mysli. Používání logické stránky tvého bytí pro to, co je důvěryhodné, co je skutečné, co je… praktické. Problém je však v tom, že při hledání Stvořitele to nefunguje. A tak Kontroloři dovolili, aby se do hledání zapojila víra. Víra zaplňuje to prázdné místo po logice.”
“Víra a logika nejsou nástroje, kterými by šly sedmé dveře najít… jsou to nástroje na jejich přehlížení.”
Strýc se odmlčel a protřel si společně ruce. “Sonvertové jsou dlouhou linií duchovních architektů, kteří staví kanály od jedince ke Stvořiteli. Zvětšují zrcadlo například prostřednictvím slov, obrazů, příběhů a prostřednictvím tlukotu bubnu zvaného lidské srdce. Odhalují klamnost logiky a víry a namísto nich posilují jednoduché ctnosti srdce a sjednocenou představivost srdce a mysli. Přinášejí koncept Svrchované Jednoty na povrch, kde ho mysl může vidět a srdce se jej může dotknout.”
“Vědomí Svrchované Jednoty je naším osudem - stavem, do kterého se navrátíme, až nás nebudou pokrývat žádné hustoty. Žádné kůže… žádné masky. Není to stav vědomí, kterého by bylo snadné dosáhnout - Kontroloři na to dohlížejí.”
“Nicméně Sonvertové ukazují, jak může být realizován, byť jen v záblescích či nejkratších chvilkách.”
“Jak? Jak to ukazují?” zeptal jsem se.
“Poskytují nástroje, které pomáhají lidem aktivovat jejich intuitivní představivost. Tím se lidé dotýkají stavu Svrchovaného Sjednocení. Kromě představivosti neexistuje jiný způsob, který by vytvořil potřebnou sílu k realizování tohoto vyššího stavu vědomí. Představivost je klíč. Ale představivost je jako novorozené hříbě, které neví, kterým směrem se má svýma vrtkavýma nohama rozběhnout. Sonvertové poskytují nástroje, které pomáhají nalézt směr k zrcadlu sedmých dveří a potom pracují s jednotlivci na zvětšení zrcadla, aby nezmizelo v rozptýlení lesa vytvářeného Kontrolory.”
“Jaké nástroje poskytují a kde je člověk může najít?”
Strýc vytáhl ze své kapsy u košile kus papíru. Byl zmuchlaný a zjevně zašlý věkem a používáním. “Toto je příklad takového nástroje.”
Položil ho na zem a narovnával mu rohy. Na papíru byla kresba, která zobrazovala jednoduchou velkou tečku vprostřed, kolem níž bylo dalších šest teček. Kolem každé z nich bylo dalších šest teček a tak stále dál, až teček bylo tolik, že bylo nemožné je spočítat.
“Každá z těchto teček je chování. Nazýváme ho šest ctností srdce. Ctnosti jsou tvořeny kvalitami běžně známými jako vděčnost, soucit, odpuštění, pokora…“ Strýc se podíval na Kohanu. “Taku dah-kue?”
„… Pochopení... .”
“Hm, ano, a srdnatost.” Strýc se na mě s úsměvem podíval. “Vidíš jaká stará jelení fajfka já to jsem? Ale kdo by se staral o jména nebo paměť? Prostě stačí je praktikovat.”
Ukázal na tečku v samém středu. “To je Stvořitel. Jak můžeš vidět, Stvořitel je původním zdrojem těchto frekvencí, které nazýváme šesti ctnostmi srdce. Vycházejí z tohoto nejvnitřnějšího zdroje a potom se propojují jako Přítomnost.”
“Přítomnost?”
Strýc přikývnul. “To je způsob, jakým se Stvořitel šíří po celém vesmíru. Přítomnost se manifestuje ve fyzických kvalitách jako je světlo, gravitace, prostor, vibrace a tak dál a ty jsou jako naše lidská přítomnost - jsou fyzické. Existuje také duchovní přítomnost, kterou nejsme schopni vidět, ale která je příčinou té fyzické. Přítomnost má jak duchovní, tak fyzické kvality.”
“Jak může člověk vnímat tuto Přítomnost nebo ji využít?” zeptal jsem se.
“Stejným způsobem, jako můžeš vnímat cokoliv ne-fyzického - cítíš ji.”
“Jak?”
“Praktikováním uvědomění a jeho zvyšováním až do té míry, kdy cítíš, že ctnost srdce, kterou praktikuješ, například odpuštění, je pociťována jako stále přetrvávající chování.”
“Co tím myslíte?”
“Praktikuješ-li odpuštění k druhým, dokonce, i když se nevrací, vrátí se ti zpět od Stvořitele a ty to jemným způsobem ucítíš. Abys tento jemný pocit mohl cítit, musíš ho hledat. Musíš se otevřít jeho vyjadřování ve svém životě. Musíš použít svou představivost.”
“Všechna tato představivost vypadá jako nějaký vymyšlený zážitek… jako bych si já ten zážitek vytvářel sám… že se to ve skutečnosti neděje…“
“To, co prožíváš, je tvé,” řekl Strýc rozhodně. “Pokud je tvou volbou tvořit skrze svou představivost a tvůj svět to odráží, vytváříš svůj svět odlišně od těch, kteří dovolí Kontrolorům, aby vytvářeli jejich svět. Tvá představivost je anténou k Přítomnosti. Přítomnost je tvým spojením se Stvořitelem. Toto spojení je tím, co umožňuje, aby stav Svrchované Jednoty mohl existovat v lidském stavu.”
Strýc si trochu poposedl, aby našel pohodlnější pozici a ukázal na tečku na papíře před sebou. “Toto je jen papír se značkami tužky, ale jak jsem o tom začal s tebou mluvit, vyskočilo to ven z toho papíru a začalo to poletovat ve tvé představivosti. Tam je to prozkoumáváno. Tvá mysl a srdce zpracovávají tento obraz. Uvažují o tom, jak by mohl být užitečný, jakou má praktickou hodnotu. To jsou všechno smysluplné úvahy. A víš, proč se na ten papír tímto způsobem díváš?”
Zakroutil jsem hlavou. „… Ne.”
“Protože je snazší dovolit Kontrolorům kontrolovat, než dovolit sobě tvořit.”
Strýc nechal ta slova viset v chladném, klidném vzduchu římsy jeskyně.
“Sonvertové učí, jak použít představivost, což je to samé jako zvětšování velikosti zrcadla?” zeptal jsem se.
“Částečně ano, ale je to celé o tvoření a o zdroji, ze kterého tvoření vychází. Jestliže tím zdrojem je Přítomnost, stvoření to zrcadlí a zvětšuje zrcadlo či rozšiřuje otevření sedmých dveří. Jestliže se jedná o světonázor Kontrolorů, který není spojený s Přítomností, pak to zvětšuje les a sedmé dveře je o něco těžší najít.”
“Tvorba z Přítomnosti není jen o slovech či malbách, je mnohem více o emotivnosti. Odehrává se skrze naše činy - nejen fyzické činy, ale také činy našich srdcí a myslí. Milióny lidí na planetě to ví a praktikuje to, nehledě na příklady prosazované Kontrolory a jejich nižšími loutkami.”
“Co myslíte těmi činy našich srdcí a myslí?” zeptal jsem se.
“Jak jsem ti ukázal, tato kresba se stala strukturou ve tvé mysli, a když se to stalo, přihodilo se to i v srdci, protože jsou jediným systémem vnímání. To je čin a tento čin odchází do vesmíru. Rozjímání, představivost… to jsou činy… mocné činy. To, co můžeš vytvořit ve svém systému srdce-mysl nemá hranice. Vychází to ven, spojuje se to s ostatními, vytváří to nové okruhy a otvírá sedmé dveře, kde všichni lidé můžou cítit svobodu svého duchovního jáství a spojení s Přítomností, které dostatečně získali již tím, že jsou lidskou bytostí.”
Strýcovy oči se zaleskly čirou tekutinou slz, ale on se neotočil pryč, ani když jedna z jeho slz mu skanula dolů po tváři, jako ochotná oběť váhy oblohy. Zdálo se, že tento člověk je tak naplněn láskou k lidstvu, že jsem mohl jen uvažovat o tom, jak to tak může cítit. Také miluji lidstvo, ale je to pro mě pouze abstrakce. Klidně bych také mohl říci, že lidstvo toleruji, nebo ještě hůře, že ho někdy i zatracuji.
“Jak vytváříte tyto ctnosti srdce tak hluboce, jak jste to právě udělal?” zeptal jsem se.
Kohana se trochu zaculil a upoutal mou pozornost. “To ti neřekne. Jedna z těch ctností mu to nedovolí, ale mě nejde tak snadno umlčet.” Zašklebil se Kohana. “Řeknu ti jeden příběh, jestli Strýc dovolí.” Odmlčel se a podíval se na Strýce, který letmo zvedl svou pravou ruku a jemně přikývl.
“Asi před deseti lety do naší rez přišla jedna antropoložka. Zajímaly ji naše posvátná místa a obřady. Chtěla napsat knihu o našich duchovních vírách. Nejdřív se obrátila na mě, z důvodu mé náklonnosti ke světu bělochů. Souhlasil jsem s tím, aby přišla do rez a nabídl jsem jí, že ji představím těm pravým lidem - Strýc byl jedním z nich.”
“Přišel jsem s ní sem jedné chladné noci. Strýc se té noci necítil moc dobře, ale to já jsem nevěděl. Ta antropoložka se docela bála, to jsem cítil. Jet s velkým indiánem někam hluboko do pustiny. Taky věděla, že ji vezu na setkání se skutečným šamanem. To není bělochům moc příjemné, protože očekávají, že uvidí chřestícího a pokuřujícího divocha, který má na sobě jelení kůži a je napůl šílený.” Podíval se na Strýce. “Nemyslím to špatně.”
“Někdy tento popis není příliš daleko od pravdy,” řekl Strýc.
Kohana si začal vyhrnovat rukávy své košile. “Když jsme přišli na místo, kde Strýc pobývá, cítil jsem, že Strýc není ve své kůži, ale on si nikdy nestěžuje a tak nám nabídl teplé místo na sezení vedle svých kamen. Antropoložka začala klást své otázky, které byly hodně vykonstruované, a musím říci, že Strýc měl co dělat, aby je zodpověděl - pravděpodobně tomu přidal i jeho fyzický stav.”
“Každopádně v jednom okamžiku zvedl svou ruku přesně vprostřed její otázky a v místnosti nastalo na několik sekund ticho. Dokonce i oheň utichl. Pak jsme uslyšeli v dálce vytí vlka. Byl to velmi krásný, tklivý nářek, který se v tom okamžiku ozval a našel si cestu k našim uším. Všichni jsme jím byli naprosto hypnotizováni. Strýc měl celou tu dobu stále zvednutou ruku, jako by připomínal, abychom byli potichu.”
“Když svou ruku dal dolů, antropoložka ze sebe vychrlila údiv nad tím, jak mohl Strýc vědět, že vlk bude výt. A Strýc znovu zvedl svou paži a antropoložka opět přestala mluvit a všichni jsme naslouchali. Žádný zvuk se však neozval. V tom úplném a jaksi nepříjemném tichu uplynula celá minuta. Pak dal Strýc svou ruku dolů a promluvil. Řekl antropoložce, že naslouchal jejímu duchu. Že mu její duch řekl stejný příběh, jaký vyprávěl i ten vlk.”
“Příběh, že je opuštěná. Že žije ve strachu. Že je unavená ze svých depresí. Že její duch čeká, až bude spatřen. Znovuobjeven. Až mu bude umožněno znovu milovat. Ale že tam je blok. Že ta antropoložka není schopna něco uvolnit. Týká se to prý nějakého muže, který ji zneužil… vztahu, který započal hlubokými nadějemi a potom pomalu poklesl do nedůvěry a strachu.”
“Strýc se postavil, vzal ruce té ženy a vytáhl ji na nohy. Antropoložka byla v úžasu nad tím, co ji Strýc řekl, a svým výrazem potvrdila, že má pravdu. On vzal její ruce a složil je na jejím srdci. Pak jí řekl, aby zavřela oči a představila si jednu jedinou věc: dotek své matky, která ji odpustila, když byla malé dítě. Antropoložka udělala, jak jí bylo řečeno, a za chvíli jsem viděl, jak se její tělo třese. Strýc jí řekl, aby vzala tento pocit a dala ho tomu muži, který jí ukřivdil. Pak aby pocítila, že ta křivda, nehledě na to, jak krutě ji tenkrát cítila, byla vyřešena.”
“Asi po třech minutách otevřela oči a objala Strýce. Té noci se pořád smála, když jsme dál už jen volně hovořili. Napsala knihu, ale ta kniha nebyla o duchovnosti Lakotů. Byla celá o důležitosti odpuštění ve vztazích. Požádala Strýce o svolení, aby mohla napsat o něm a o tom, co té noci udělal, ale Strýc zdvořile odmítl.”
“Když jsem se naposledy díval, tak ta kniha byla přeložena do dvanácti jazyků a prodaly se jí stovky tisíc výtisků. A ta naše antropoložka pak napsala další knihy na téma ctností srdce.”
“Asi o tři roky později mě zavolala a požádala, jestli by znovu mohla navštívit Strýce… jako přítele. Řekl jsem jí, že sem jedu za několik měsíců a že může jet se mnou, jestli chce. Během této návštěvy vysvětlovala Strýci, co se jí od té doby dělo a zeptala se ho, jestli o tom ví. Strýc přikývl. Pak se ho zeptala, jestli chápe, kolik lidí její kniha oslovila. On znovu přikývl.”
“Pokoušela se vysvětlit, jak velký efekt rozšíření informací měla ta její jediná návštěva, ale Strýc to zlehčoval, že to není nic zvláštního a myslím, že tu antropoložku to docela rozrušilo. Cítil jsem to a vím, že Strýc to také cítil.”
“Když naše setkání končilo a já jsem se připravoval k odchodu, Strýc ji vzal ven a šli na malou procházku. Byli pryč asi jen třicet minut, ale když se vrátili, ona byla úplně jiná. Když jsme nasedli do auta a odjížděli, zeptal jsem se jí, kam ji Strýc vzal. Řekla mi, že šli na posvátné místo poděkovat Stvořiteli za sdílení.”
“Řekla mi, že ji vzal na místo, kde se někdy v noci shlukují vlci k vytí. Řekl jí, že vlci si zaslouží její vděčnost, protože to byli oni, kdo přinesl původní poselství, ze kterého on čerpal, podobně jako to udělala ona při psaní své knihy. Byli to vlci, kteří mu sdělili její příběh.”
“Řekla, že Strýc jí ukázal, jak se s nimi může kontaktovat a poslat jim modlitbu díků. Že ti vlci jsou s ní spojení, a že ona to časem pochopí.”
“Asi o rok později mi zavolala a řekla mi, že nějaký výtěžek z prodeje svých knih věnovala na zřízení dvou zvířecích útulků ve městě, ve kterém žila - bylo to tenkrát ve Philadelphii. A že cítila, že tyto útulky jsou způsobem, jak si vlci přejí, aby vyjádřila své pocity vděčnosti.”
“Jen několik týdnů poté, co byl otevřen její první útulek, někdo do něj odevzdal prašivého pouličního psa, který vypadal napůl jako vlk. Když se o tom dověděla, okamžitě šla do toho zvířecího útulku a adoptovala ho.”
“Milovala toho napůl psa, napůl vlka tak, jak by to nikdo jiný nedokázal a ten vlk se stal jejím stálým společníkem. Poslala mi jeho fotky - krásné zvíře. Ale důvod, proč ti vyprávím tuto historku, je ten, že můžeš vidět, proč je Strýcova péče tak hluboká… protože vesmír pečuje, protože Stvořitel pečuje. Jestliže vesmír a Stvořitel tak hluboce pečují a ty tuto péči vidíš, vidíš tento projev Stvořitelova srdce, jsi šťastný, že můžeš být jeho součástí a vědět, že jsi jen tím - jen součástí.”
“Lidé jsou tak zaneprázdněni, tak rozptýleni světem Kontrolorů, že si nepovšimnou toho, jak Stvořitel prostřednictvím všech kanálů pracuje, aby přinesl ctnosti srdce všem lidem. Aby to lidé viděli, potřebují být zaměřeni na sedmé dveře. To je vše, co Strýc řekl. Je snadné být hluboce pečující, když vidíš, jak Stvořitel je prostřednictvím všech věcí také hluboce pečující. Musíš být schopen interpretovat chování lidí prostřednictvím pochopení a soucitu, abys byl schopen vidět hlubokou péči Stvořitele. Tu pak můžeš rozšiřovat dál skrze svůj lidský dotek.”
Ta historka mě úplně pohltila. Dokonce jsem zapomněl na svou žízeň a bolest.
Strýc se jemně dotkl mého kolena. “Jak vidíš, Sonvertové se musí dívat na svět ne jako na spletitý prales vlastněný a provozovaný Kontrolory, ale jako na svět zrcadel, které probouzejí ty, jež kolem nich procházejí. Okolnosti, které přivádějí lidi do tvého světa, můžou vypadat jako jedna věc, zatímco jsou něčím jiným.”
“Co tím myslíte?”
“Ta antropoložka sem přišla, aby napsala knihu o duchovnosti Lakotů. A to, co ve skutečnosti udělala, je, že pomohla lidem naučit se jak odpouštět a vytvářet lepší vztahy. Tak to chápu, protože její duch mi to řekl. Bylo to, jako by se se mnou setkali dva různí lidé. Jeden akademik, který doufal, že si zajistí svou slávu; a druhý, který byl velice hluboce duchovní osobou, a který chtěl sdílet své srdce s lidstvem a zlepšit stav pochopení a odpuštění ve světě. Tak je to téměř s každým, koho potkáš. Každý má v sobě tyto dvě osobnosti. Jedna, která je dimenzionální, podmíněná světem Kontrolorů, snažící se něčeho dosáhnout.”
“A pak je tu další osobnost, která je svou podstatou duchovní a která hledá způsob, jak žít svůj život jako prodloužení Stvořitelova světa lásky, pochopení, soucitu, odpuštění a vší té štědrosti, která žije v systému srdce-mysl.”
“Abys viděl do povrchního dimenzionála, vyžaduje to…“
“Promiňte…“ přerušil jsem ho, “ale co je to povrchní dimenzionál?”
“Lidi, kteří mají pozornost na les, nazývám… dimenzionálové. Povrchní dimenzionální bytost je první úroveň - maska, kterou lidé odívají. Tato maska jim zabraňuje vidět zrcadlo. Povrchní dimenzionálové věří, že jsou svobodní, vzdělaní a úspěšní a že to je to, co platí. To jim stačí a vše, co chtějí dělat, je dosahovat více těchto hodnot a žít dobrý život. Pro některé je to dostačující, ale většina z nich, když přijdou ke mně, tak jejich duch chce něco víc.”
“Co víc?” zeptal jsem se.
“Víc smysluplnosti. Vřelejší city. Větší pocit spojení. Více lásky. Více důvěrnosti. Větší vhled do toho, co se v jejich životě na hlubší úrovni děje. Chtějí umožnit duši, která žije v nich, aby vyšla na povrch. Nechat duši, aby se v jejich životě prosadila.”
“A jak to udělají?”
Strýc vzal malý klacík a nakreslil v hlíně čtverec. “To je povrchní dimenzionál - Kohana ho nazývá ego-osobnost. Jsem si jistý, že má tisíce dalších jmen. Ať tak či tak, žije jako důsledek toho, jak je svět Kontrolorů navržen. Je odrazem tohoto.” Strýc nakreslil větší čtverec kolem toho prvního.
“To jsou dimenzionální zkreslení. To jsou zakrytí. To blokuje světlo.” Ukázal na ty dva čtverce klacíkem. Potom uvnitř menšího čtverce nakreslil malý kruh. “To je srdce.”
Potom nakreslil další kruh vně těch dvou čtverců. “To je duše.” Potom Strýc nakreslil linku mezi dvěma kruhy. “To je představivost. Srdce si musí duši představit!”
Nevím, jak se to stalo, ale když Strýc vyřkl ta slova, náhle jsem byl jako omámený a cítil jsem, jako bych vyplul ven ze svého těla. Měl jsem zvláštní pocit, že jsem korunou na svém těle. Já jsem byl tou věcí, která způsobovala, že se mé tělo hýbalo, dýchalo, žilo, přemýšlelo, dívalo se, slyšelo, cítilo, hmatalo, doufalo a milovalo. Hranice mého těla nebyly konečné a já jsem cítil, jak expanduji do širšího prostoru. Podíval jsem se dolů a viděl Strýce a Kohanu kolem mého těla. Možná to bylo tak, že jsem snad dokonce zemřel, ale mě to nezajímalo, protože ať už to byly jakékoliv stíny v podobě Nammu, které mě sledovaly, na tomto novém místě nebyly. Vešel jsem výše a šíře, hlouběji a dále dovnitř. Cítil jsem, že jsem stejně velký jako vesmír. Nebyl jsem obsažen v žádných hranicích. Byl jsem osvobozen od všech věcí, včetně svobody a cítil jsem vůli něčeho tak pronikavě inteligentního, že to žilo ve všech věcech.
Neexistoval způsob, jak to zachytit, ačkoliv to byla jediná věc, kterou jsem si zachytit přál.
