Svobodná vůle

 Úryvek z knihy James Mahu - Quantusum

Kapitola 50. Kosti

Když jsme přišli poblíž lokality (Quantusum), Strýc zakřičel, “Inaji.”

Kohana, který šel přede mnou, se ihned zastavil a otočil. “Co?”

Strýc nás dohnal. “Chci, aby Solomon šel první. My počkáme zde.”

Strýc se na mě otočil a trochu popadal dech. “Jdi prostě dál po cestě… je to jen asi dalších sto yardů. My počkáme tady… deset minut nebo tak nějak. Dobře?”

Přikývl jsem, aniž bych si byl jist, proč chce, abych do lokality vstoupil sám, ale na nic jsem se neptal. Šel jsem tedy dál a minul na úzké stezce Kohanu. Křoví bylo stále husté a propletené a já jsem se začínal cítit trochu neklidný, že do lokality jdu sám. Dokonce mě napadlo, že to místo třeba ani nepoznám. Zdálo se mi to divné, ale nikdy jsem se vlastně nezeptal Kohany nebo Strýce, jak lokalita Unktegily (Quantusum) vypadá.

Jak jsem prošel kolem Kohany, začal jsem se soustředit na vzdálenost. Strýc řekl, že je to asi sto yardů a tak jsem si začal všímat vzdálenosti, kterou jsem ušel a počítal ve stopách své kroky a pak je násobil třemi. Když jsem se dostal ke sto yardům, zastavil jsem se a rozhlížel se kolem. Bylo tu jen další propletené křoví a nějaké velké kmeny stromů. To bylo všechno. Možná, že Strýc byl v odhadu vzdálenosti příliš optimistický. Tak jsem šel dál.

Asi za dalších padesát yardů jsem přišel na mýtinu, kde se stěny kaňonu setkávaly. Stěny se tyčily strmě vzhůru asi dvě stě stop a nebylo na nich nic, kromě občasných borovic, které z nich trčely ven. U základny byly velké kameny, které pravděpodobně spadly před eony věků a nyní vypadaly jako křesla, která spadla z nebes. Stěny útesu byly téměř vertikální a měly slonovinovou barvu s občasnými tečkami okrové.

Chomáče světle zeleného pelyňku zdobily horní část stěny, která byla z jemného vápence, jež byl poskládaný v obrovských vzorech.

Jeden z těchto vzorů se otvíral do trhliny, která vypadala, jako by skála praskla. Byla to úzká vertikální štěrbina a já jsem k ní byl přitahován. Šel jsem k tomu otvoru a rozhlížel se nervózně kolem. Stále jsem uvažoval, proč Strýc chtěl, abych šel na toto místo sám. Má mysl byla neklidná, ale něco na rozměru té lokality a její absolutní izolovanosti dávalo tomuto místu posvátný náboj.

Když jsem vešel do trhliny, všiml jsem si, že to není ani tak jeskyně jako spíše vyhloubený vestibul, který byl převážně vertikální. Snad to byl déšť, který ho během tisíciletí vyhloubil, to nevím, ale měl jsem pocit křišťálové krásy, jako bych vstoupil do malého chrámu postaveného Přírodou. Na samém vrcholu bylo několik děr, kterými se dolů do čekající dutiny vlévaly sluneční paprsky jako vodopády zářících fotonů.

Komnata měla napříč asi jen dvanáct stop, ale tyčila se do výšky více než sto stop. Když jsem se podíval nahoru, uviděl jsem, jak z vnitřní stěny vyčnívají kosti - obrovské kosti. Náhle jsem se cítil malý. Nade mnou visela mícha, která byla snad čtyřicet stop dlouhá, promoklá tichem a osvobozená - alespoň částečně - z kamene. Byla gigantická. Zaklonil jsem krk a díval se vzhůru, abych měl dobrý výhled. Kosti byly zatvrdlé ve vápenci a vypadalo to, jako by byly na skalní stěnu přivařeny. Většina kostry byla pohřbena pod skalní stěnou, ale mícha byla zřejmá, neboť visela přímo nade mnou jako obrovský mřížkovaný had.

Otočil jsem se tak, abych viděl na druhou vnitřní stěnu a všiml jsem si další skupiny kostí, které byly menší a méně zřetelné. Byly roztříštěnou mozaikou pokrytou kamenem, podobné poslům, kteří umlkli poté, co promluvili. Když jsem se díval pozorně, viděl jsem další kostry. Bylo to jako by v souzvuku stoupaly vzhůru ve své kamenné pevnosti. Byl jsem v úžasu nad jejich uchovanou přítomností. Teď jsem chápal, proč Strýc chtěl, abych to viděl sám. Bylo to mocné připomenutí mého snu s Trisiel.

Jak jsem se tak díval vzhůru, zakopl jsem o výčnělek na podlaze a všiml si tak dalších kostí. Byly všude. Čím více jsem se díval, tím více kostí jsem viděl. Některé z nich byly tak malé jako prst dítěte.

Jakmile jsem ucítil to spojení, vzpomněl jsem si na své děti. Mému srdci se po nich náhle zastesklo. Byl jsem zde v zapadlém koutu indiánské rezervace mezi starobylými kostmi nějakého druhu, o kterém vědci nic nevědí. Vlastně jsem ani nechápal, proč jsem zde. Můj pocit izolace a smutku ke mně přišel s takovou mocností, že jsem nemohl jinak, než si sednout, zavřít oči a plakat. Nečekal jsem, že toto budu na posvátném místě dělat.

Několikrát jsem si vnitřně zanadával, převážně kvůli mým četným slabostem - z nichž jedna byla má náchylnost k pláči. Pak jsem uslyšel blížící se kroky.

“Je těžké to minout, že?” oznámil Strýc, když vstoupil do vápencového vestibulu s Kohanou v závěsu. Podíval se na mě a ztlumil svůj hlas. “Jak se cítíš?”

V té chvíli jsem se cítil připoután k množství těžkopádných lidských emocí. Všechno, co jsem dokázal, bylo utřít si slzy a pokusit se vypadat klidně a usebraně. Než jsem však stačil zformovat svou odpověď, Strýc zvedl ruku.

“Šetři slovy, je tu k vidění ještě něco více.”

Strýc i Kohana se posadili. Kohana se opřel o stěnu za mnou s hlasitým unaveným vzdechem a potom se začal vrtět, aby našel pohodlnou pozici. Strýc si sedl naproti mě a zdálo se, že s velkým zájmem zkoumá mou náladu.

V mém náhlém otevření ze mě vyšla otázka. “Co je toto místo? Myslím, proč jsme vlastně zde?”

“Některá místa mají zvláštní přítomnost. Toto je jedno z nich. Přítomnost na tomto místě je velmi mocná. Může hluboce proměnit energie. Může způsobit vize.”

Strýc na mě otočil své pronikavé oči, odmlčel se a potom si jediným dotykem společně promnul ruce. “Může vyplavit emoce z hlubin na povrch a vyčistit je.”

Věděl jsem, že mluví přímo o mém prožitku, ale předstíral jsem, že to ignoruji. “Jak může toto místo existovat tak, že o něm nikdo neví?”

Kohana si odkašlal. “Sice jsem tam nikdy nebyl, ale největší jeskynní systém na světě byl objeven teprve před dvanácti lety. Nazývá se jeskyně Hang Son Doong ve Vietnamu. Dokonce i největší jeskyně světa zůstávala neobjevena po desítky tisíc let.”

Pak si odkašlal Strýc. “Tato místa jsou neznámá, protože naši stařešinové vědí, co by se stalo, kdyby sem vzali archeology. Tato část naší rezervace by byla oddělena pro vědecké studie. Bylo by nám znemožněno chodit na toto místo. Kosti by nám byly vzaty a zvláštní energie tohoto místa by byla pryč.”

“Kdo ví o tomto místě?” zeptal jsem se.

“Jen hrstka lidí.”

“Dokonce i z vašeho lidu toto místo zná jen hrstka?”

Strýc trpělivě přikyvoval. “V rezervaci je mnoho takových, kteří by toto místo během minuty prodali, protože by si mysleli, že jim to přinese štěstí nebo slávu. Vzali jsme tě sem jen ze dvou důvodů: viděl jsi Quantusum a jsi Sonverto.”

“Již mnohokrát jste mi řekl, že jsem Sonverto, ale co to znamená? Protože většinu času se cítím jako průměrný člověk - snad trochu vzdělanější než ostatní, ale ve všech důležitých ohledech průměrný. Co mě dělá tak zvláštního, že jste mě sem vzal a přitom lidi z vašeho vlastního kmene ne? To mi nedává smysl.”

Strýc se široce usmál a jeho bílé zuby se zaleskly v nepolapitelném světle. “To, že jsi Sonverto, neznamená, že nejsi průměrný. Podívej se na Kohanu. Také je průměrný. V jistých ohledech dokonce podprůměrný.”

“Sleduj to,” zamumlal Kohana za mnou.

“Sonvertové nemají jiný standard. Žijí a umírají stejně jako lidé. Mají své slabosti a pošetilosti. Ale prostě lépe než ostatní vědí, jak řídit při bouři. Bouře je najde a polidští je.”

Jak Strýcovo poslední slovo vstoupilo do mé mysli, náhle jsem měl pocit, jako bych ohluchnul. Mé uši doslova zemřely. Podíval jsem se za sebe a uviděl Kohanu, který měl zavřené oči. Když jsem se podíval na Strýce, jeho ústa byla napůl otevřená a zmrazená v čase. Pochopil jsem, že se něco změnilo. Čas se zastavil. Byl jsem sám ve zlomku času, ve kterém Kohana a Strýc nebyli, ačkoliv se mnou sdíleli stejný prostor. Byl jsem z toho zmaten a sevřel mě podivný strach, jako by měla začít nějaká noční můra.

Jak to, že jsem byl schopný se hýbat a vidět v tomto prostoru, a oni ne? Pak jsem na svém rameni ucítil ruku. Otočil jsem se a hruď jsem měl strachem sevřenou.

“Bylo nezbytné setkat se takto,” řekla cizinka.

Po mé pravé straně byla postava staré ženy, mohlo jí být snad kolem sedmdesáti let. Měla laskavé oči a úzký obličej. Byla člověkem, ale ne z našeho času. Něco mi na ní bylo povědomé, ale její vzhled byl mé mysli naprosto cizí. Vydechl jsem úlevou, že to není Nammu.

“Kdo jsi?” zeptal jsem se.

“Já jsem ty.”

“Já jsem já, kdo jsi ty?”

“Já jsem skutečně ty, ale jsem v jiném těle a v současnosti žiji na jiné planetě, která je technicky vzato asteroidem, ale je podobná tomuto místu, které nazýváte země.”

“Jak můžeš být mnou, když já jsem mnou?”

Natáhla svou ruku a znovu se dotkla mého ramene. “Mohla bych ti položit stejnou otázku.”

Pak odmítavě zamáchala rukou, jako by svůj komentář chtěla vymazat. “Můžu se k tobě na chvíli posadit?”

Rozhlédl jsem se a viděl, že Kohana a Strýc jsou stále zmrazeni v čase. Musel jsem asi přikývnout, protože ona se vedle mě posadila a chytila mě za pravou ruku, vložila jí do své vlastní a se zájmem ji studovala. “Měl jsi zajímavý život…“

“Nevím, co chcete, nebo proč si myslíte, že jste mnou, ale můžete mi vysvětlit, oč tady běží?”

Vytáhl jsem svou ruku z její a otočil se tak, abych jí lépe viděl do obličeje. Přitom jsem se podíval na Strýce a všiml si, že jeho ústa už jsou zavřená. Nebyl zmrazený v čase, ale spíše to vypadalo, že on a Kohana jsou zpomaleni do ultra pomalého pohybu.

Tato žena, ať už byla kýmkoliv, nevypadala hrozivě a ačkoliv Strýc a Kohana byli ztraceni ve svém vlastním vnímání času, bylo příjemné vědět, že jsou jen několik stop ode mě.

Ta stará žena se s nepohodlím a těžkopádností zavrtěla a pak se podívala na mě. Lokty přitom měla složené na svých kolenou. “Nevypadáš tak, jak jsem očekávala.”

“Proč jste měla nějaké očekávání?” zeptal jsem se se skutečným údivem.

Krátce zakroutila hlavou, jako by chtěla ze své mysli setřást pavučiny. Měla čistě bílé vlasy, které jí v přímých liniích sahaly téměř až na ramena. Jen na jejich koncích byla velmi jemná kudrlina směřující ven. Kolem hlavy měla čelenku, která byla vytvořená z jednoduché červené látky. Byla oděna v obnošené šedé róbě, která na sobě měla vzory, jenž mi připomínaly primitivní, ale krásné jeskynní malby. Její prsty byly bez prstenů, a když mluvila, vyřezávaly do vzduchu ladná gesta. Měla ošlehanou tmavou kůži a lehkou, ale nikoliv slabou konstituci.

“Mé jméno je Dahleeb,” řekla a pozvedla ruku. “Vím, kdo jsi, Solomone, takže zdvořilostmi se nemusíš zdržovat. Jsme jedinou duší, která oživuje tato těla a několik stovek dalších těl, která jsou rozptýlena ve větru.” Ukazovala rukou mezi nás, jako by tam byla nějaká samostatná entita.

“Jsem skromná žena. V mém světě jsem jednou ze sta tisíc jedinců, kteří jsou známi jako Samiton. Žijeme na malém asteroidu, který má velikost asi jedné desetiny vaší země. Náš svět je v porovnání s tímto docela podivný…“ Odmlčela se a přeměřila si komnatu svýma očima.

“Ve svém světě jsem nomádem. Nemám žádný trvalý domov. Touláme se jako smečka zvířat. Preferujeme žití tímto způsobem. Trvalost není cestou vesmíru. Přijímáme změnu, protože to je způsob, jak všechny věci fungují a také je to způsob, jak zůstáváme mladí - ačkoliv mladě rozhodně nevypadám.”

Dahleeb se podívala za mě a zdálo se, že zkoumá Strýce. “On vypadá více jako z mého druhu, než ty. Víš určitě, že jsi Solomon?”

“Podívej, nevím, co se tu děje… jak ses sem dostala… jak to že s tebou můžu mluvit, když jsi z jiného světa… jak to… jak to že oni se nemůžou hýbat…“

“Oni se nemůžou hýbat, protože jsem aktivovala jistou tvoji část - duši - abychom spolu mohli konverzovat. Tato část - duše - funguje v odlišných frekvencích času.”

“Stále je to čas, ale není takový, jak ho zažívají lidé. Prostě jsem si jistou tvoji část půjčila. Jsem si jista, že mi to odpustíš, až budeme hotovi.”

Podívala se nahoru na kostru Quantusum a potom zpět na mě. “Podívej se na sebe, jestli mi nevěříš.”

Nevěděl jsem, co tím myslí, ale podíval jsem se dolů na sebe a viděl, že jsem vlastně dvěma bytostmi. Jedna byla oživená; druhá byla zmrazená v čase a dívala se na Strýce, aniž by mrkala očima. Byl jsem rozdělený na dvě bytosti: jedna byla fantomem, který byl vědomý, druhá byla kamennou sochou. Najednou se mi udělalo špatně od žaludku. “Co to děláš?” dožadoval jsem se.

“Už jsem ti to řekla, aktivovala jsem jistou tvoji část, která nám umožňuje spolu hovořit. Kdybych se ti zjevila ve své skutečné podobě, gravitace vaší planety by mě rozdrtila. Nerozuměl bys mému jazyku a já bych nerozuměla tvému. To by nebyl dobrý způsob pro konverzaci, je to tak?”

Jak ty, trpělivý čtenáři, jistě ze čtení nevěrohodných popisů mého života víš - ať už jim věříš, či nikoliv - v mém životě se dějí divné věci. Ale toto, to byla ta nejzvrácenější z nich. V té chvíli jsem si myslel, že jsem se dočista zbláznil. Kdyby byl poblíž nějaký blázinec, šel bych tam a nechal se tam zavřít a požádal je, aby mě dali na samotku. Nepřál jsem nikomu své nadávky.

Dahleeb se na mě se zájmem podívala. “Ty nejsi blázen. Ty jsi já a my určitě nejsme blázni.” Usmála se na mě jako malé dítě, které právě chytilo prvního motýla. “Blázni jsou ti, kteří spí, zatímco bubny chamtivosti a vykořisťování buší jasně a nahlas. To je bláznovství.”

“Jak jsi mě našla?” zašeptal jsem.

“Duše, která je námi, je jako střed kola. Jsme zde na okraji kola, kde paprsky vybíhají ven, ale já můžu cestovat do středu a když to udělám, můžu vstoupit do realit dalších těl, které sdílejí stejnou duši… ty to dokážeš taky, když to zkusíš. Je to zážitek otvírající oko, to ti řeknu.”

Naslouchal jsem jí, slyšel jsem ji dobře, ale vůbec jsem nechápal, co říká. “Proč jsi mě chtěla navštívit a proč právě teď?”

“Ach, to je velmi dobrá otázka,” řekla a ukázala vzhůru. “Tak trochu mě pozvali.”

“Quantusum?”

“Tak jim říkáš?”

“Ano, ty jim říkáš jinak?”

“My jim říkáme Neplánovači - ačkoliv jejich oficiální jméno je Faroukhanad.”

“Neplánovači?”

“Jsou to bytosti, které plynou. Jsou to bytosti, jež vytvořily naše svaté víry. Ony jsou těmi, kdo pracují napříč různými říšemi a dimenzemi.”

“Co tím myslíš?”

“Které části nerozumíš?”

„… Napříč různými říšemi a dimenzemi?”

“Aha. Dobře, galaxie ve vesmíru se shlukují. Jsou do nekonečna přitahovány jedna k druhé. Hvězdné systémy jsou velmi složité a zřídka kdy naplněné životními formami. Ale i v této řídkosti žije na hvězdných systémech trilióny a trilióny vnímavých bytostí. Tyto hvězdné systémy plují expandujícím vesmírem. Existuje nepředstavitelný počet těchto říší. Nikdo opravdu neví, kolik jich je.”

“V těchto hvězdných systémech jsou galaxie a v těchto galaxiích jsou sluneční systémy a v těchto slunečních systémech jsou asteroidy a planety. Na těchto nejmenších jednotkách reality existují vnímající bytosti, jako jsme my. Vnímající bytosti jsou vedeny svobodnou vůlí a vykořisťovány chamtivostí a mocí. Neplánovači jsou těmi, kdo do naší říše přinesli svobodnou vůli a ještě mnohem víc. Přinesli svobodnou vůli do všech říší. Jsou těmi - jedinými které známe - kdo může cestovat z jedné říše do druhé.”

“Vždyť jsou to v podstatě mořští hadi - vyhynulí mořští hadi,” řekl jsem v nevíře.

Dahleeb se podívala nahoru na kosti a potom znovu na mě. “Jsou tím, čím potřebuješ, aby byli. Neplánovači pracují mimo čas. Můžou se objevit, když to potřebují. Jestliže je znáš jako mořské hady, tak to máš štěstí. V mém světě je zná jen pár jedinců.”

“Ale jak může mořský had cestovat z jedné říše do jiné?”

“V různých světech se inkarnují různě. V našem světě vypadají jako velcí ptáci. V mém světě jsou také vyhynulí. Ale to je z důvodu, že na planetě něco nainstalovali - na kolektivní úrovni - co umožňuje vnímavým bytostem na planetě mít svobodnou vůli a pak odešli.”

“Proč odešli?”

“Svobodná vůle je svobodná vůle,” řekla Dahleeb a jemně máchla rukou. “Nemůžeš ji do druhu přinést jako nějakou doktrínu a potom diktovat, jak má být uskutečňována nebo dokonce ochraňována. Je to svobodná vůle. Neplánovači se takto nazývají, protože oni vědí, že to, co je skutečné, co je pravdivé, co je věčné, to je nepoznatelné. Jestliže Stvořitel všeho, co jest, je nepoznatelný, jak by potom někdo mohl plánovat dosažení větší skutečnosti, větší pravdy nebo větší věčnosti? Proto jim říkáme Neplánovači.”

“Takže oni přinášejí svobodnou vůli a to stačí?”

Dahleeb přikývla. “To stačí.”

“A ti, kteří vykořisťují, ti také uspějí s tou… tou svobodnou vůlí?”

“Svobodná vůle není o tom, dělat si to, co chceš, bez jakýchkoliv souvislostí. Je o volbě. Je o moci volby. V mém světě máme rituál, který se jmenuje Cesta Bytí. Pro nás není Bytí o dosahování něčeho v životě, o tom kolik přátel získáme nebo o tom jak je šťastná naše rodina. Bytí je jasnost.”

“A jak definuješ tu jasnost?”

“Je to volba, kterou děláme, abychom byli duší, abychom poctili Nepoznatelný Tvůrčí Zdroj, který napájí naši duši a skrze tuto sílu nás spojuje jednoho s druhým.”

“Jak uctíváte tuto sílu?”

“Tím, že jsme opravdoví v tom, jak dáváme svobodnou vůli těm, kteří jsou kolem nás.”

“Tomu nerozumím. Jak jim dáváte svobodnou vůli?”

“Naše Cesta Bytí říká, že vědomě se dá žít jen v přítomnosti. Aby se to stalo, musíš důvěřovat nepředpověditelnému proudu sil z Nepoznatelného Tvůrčího Zdroje a vyplývajícím změnám, které se dějí kdekoliv a jakkoliv, v nás nebo kolem nás.”

“Dáváš svobodnou vůli tím, že toto ve svém životě praktikuješ. Učíš se plynout a přizpůsobovat silám změny. Učíš se ve svém světě nalézat soucit, který potom následuješ a podporuješ. Stejně tak se učíš poznávat vykořisťování a odmítat ho, odstoupit od něj. To je esence svobodné vůle. Je to docela jednoduché, ne?”

Pokýval jsem svou fantomovou hlavou. Znovu jsem se podíval na Strýce a viděl jsem, že jeho tělo se od té doby, co jsem se na něj naposledy díval, pohnulo - byly to malé, téměř nepostřehnutelné změny. Mé vlastní tělo se také pohnulo - to, které jsem zvyšující se měrou začínal cítit jako odcizenou skořápku.

“V mém světě,” řekl jsem klidným a uváženým hlasem, “svobodnou vůli sice chápeme, ale stále jsme vykořisťováni těmi, kteří jsou u moci…“

“Tak to svobodnou vůli ještě nechápete… nebo ji chápe nedostatečný počet z vás. Svobodná vůle není to samé, co svoboda. Svobodná vůle je tím, co ti dovoluje vybrat si, nevěřit ničemu jinému než tomu, co buší ve tvém srdci. Svobodná vůle je tím, co umožňuje všem kmenům se spojit. Svobodná vůle je silou, která spojuje lidi v neodsuzování. Svobodná vůle je tím, co umožňuje lidem se naučit, jak žít v harmonii i tehdy, jestliže historie je plná disharmonie. To všechno je záležitost volby.”

“Čím jsi na své planetě - vůdcem, kněžkou?”

Dahleeb se zachichotala jako školačka. “Jsem nikým. Nemám žádné zvláštní poselství. Existuji proto, abych se učila a sdílela. To stačí. To úplně stačí.”

Poprvé jsem se podíval do jejích očí. Zadíval jsem se hluboce. V jejích slovech, gestech, dokonce i v očích byla láska a pokora. Chtěl jsem být jako ona.

“Takových jako jsem já, je mnoho,” řekla.

“Co tím myslíš?”

Posunula se blíž a dotkla se mé ruky. “Jiskry naší duše jsou v této říši všude. Žijí a umírají, plynou jako rybí školky v proudech oceánu. Nejsi ve svém úsilí sám. Vím, co musíš v tomto životě vykonat, a bude mi ctí, jestli ti s tím můžu pomoci.”

“Proč zrovna teď? Myslím, proč ses objevila zrovna teď?”

Opřela se dozadu a rozhlédla se po komnatě. “Tento časoprostor to umožňuje. Cítila jsem potřebu jít do středu duše a počkat, kam mě vezme. Vzala mě sem… k tobě, mému dalšímu jáství, k nám. Vím, že se to zdá nemožné, ale to jen kvůli tomu, že tvá mysl odsuzuje to, co si neumí představit.”

“Věc je v tom, Solomone, že všechno, všechno na čem opravdu záleží, je pro mysl neuchopitelné. Dokonce ani ten výmysl, že pomůžeš s objevem, neosvítí tvou mysl. Světlo bude svítit z tvé mysli ven tak dlouho, až lidé vašeho světa uvidí, že jsou ozářeny nové věci. Když to uděláš, lidé pochopí, že nejsou jednou bytostí žijící v jednom těle. Pochopí, že jsou nezměrnými entitami, které jsou svrchované a sjednocené s Nepoznatelným Tvůrčím Zdrojem. Pochopí, že zahrnují celou říši. Celou říši!”

Dahleeb se pomalu postavila na nohy a ukázala na Strýce. “Ten člověk se mi líbí, kdo je to?”

“Je to opatrovník tohoto svatého místa, jeho jméno je Žijící Nad Mraky, ale říkám mu Strýc.”

“Zůstaň s ním, Solomone. On je… s tím nějak mocně spojen.”

“Odcházíš?” zeptal jsem se.

“Ano,” přikývla jemně a potom se ještě jednou rozhlédla kolem. “Zdejší frekvence je mocná. Neplánovači jsou zde, tím si můžeš být jist. Cítím na nás jejich jemné oči dokonce i teď.” Odmlčela se a s prohlubujícím se úsměvem zavřela oči. “Přicházíme z ticha, a když odcházíme, tak se do tohoto ticha vracíme. Ale když jsme zde, na tomto políčku mrzké půdy, můžeme tancovat, mluvit, křičet, laškovat, smát se a tisíce dalších věcí. Vždycky udělej další krok v lásce, Solomone, to způsobí, že se nikdy neztratíš v tom hluku.”

Zmizela do pruhu světla. Další věc, kterou si pamatuji, je, že jsem se díval do Strýcových očí a slyšel odvíjet se pomalý hlas, jako bych editoval hlasovou stopu filmu. Během několika sekund jsem se vrátil do svého světa, ale nebyl už jsem stejnou osobou. Teď už jsem věděl, že někde ve skladišti své duše mám nějaká svá další já - předpokládám, že jich je mnohem víc než pouze Dahleeb.

Náhle mi svitlo, že jsem měl ještě hlubší ztrátu paměti, než jsem si původně myslel. Při té myšlence jsem se usmál a Strýc ten úsměv svýma zkoumavýma očima opětoval.

Ví, že jsem opustil tuto realitu? Znovu jsem se usmál a spoléhal na to, že jeden úsměv plodí další.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------  

             konec úryvku z knihy James Mahu - Quantusum